Slunce je tak rudé, maminko,
a les je temnější a temnější.
Slunce zemřelo, maminko,
a den odešel.
Venku je liška, maminko,
zamkneme dveře.
Pojď, sedni si ke mně, maminko,
a zazpívej mi písničku.

Obloha je tak velká, maminko,
jsou na ní jasné hvězdy.
Kdo tam asi žije, maminko,
na hvězdě uprostřed modři?
Myslíš, že jsou tam chlapci, maminko,
a dívají se sem dolů na mě?
Myslíš, že mají postýlky, maminko,
a spí tak jako já?

Proč přichází noc, maminko,
se studeným větrem?
Slyšíš maminko kočičku,
jak mňouká a chce dovnitř?
Rackové a jiní ptáci
nemají kde bydlet.
Poslouchej, hvězdy zpívají,
zpívají, abych spal.

Solen er så rød, mor
og skoven bli'r så sort.
Nu er solen død, mor
og dagen gået bort.
Ræven går derude, mor
vi låser vores gang.
Kom, sæt dig ved min side, mor
og syng en lille sang.

Himlen er så stor, mor
med klare stjerner på
Hvem monstro der bor, mor
på stjernen i det blå?
Tror du det er drenge, mor
der kigger ned på mig?
Og tror du de har senge, mor
og sover li'som mig?

Hvorfor bli'r det nat, mor
med kold og bitter vind?
Hør den lille kat, mor
den mjaver og vil ind!
Mågerne og ternerne
har ingen sted at bo.
Hør, nu synger stjernerne,
de synger mig til ro!

O
Chlapec mluví s matkou a dává jí spousty otázek, jak to děti obvykle dělají. Přichází noc, spojená pro děti s jevy, kterých se mohou bát: s tmou, smrtí, s nočními zvuky. Protikladem těchto strašidelných věcí je matka zpívající dítěti a zářící hvězdy, na nichž – v chlapcově představivosti – žijí chlapci jako on. Tuto ukolébavku, která je dnes už považována za klasickou, složil v r. 1920 dánský spisovatel, dramatik a básník Harald Bergstedt (1877-1965), a hudbou ji doprovodil světově uznávaný skladatel Carl Nielsen (1865-1931).

O
Tato ukolébavka je dnes v Dánsku jednou z nejoblíbenějších. Je o exotických zvířatech, má jednoduchý obsah i jazyk, a tak je pro děti snadno srozumitelná. Text napsal v r. 1948 dánský spisovatel a básník Hafale H. Lund (1902-87), hudbu složil spisovatel a hudebník Mogens Jermiin Nissen (1906-72).
V původním textu byla zmíněna panenka – černoušek, ta byla v devadesátých letech nahrazena kokosovým ořechem, aby byl text politicky korektní.

Nu er solen gået i seng,
udenfor står natten på spring.
Vi skal sove nu,
vi skal hvile vores krop,
for i morgen skal vi op.

Nattens stilhed sænker sig ned,
alt bli'r roligt, alt ånder fred.
Vi skal sove nu,
vi skal hvile vores krop,
men i morgen står vi op.

Til en dejlig dag med musik,
kammerater, leg og lidt slik.
Vi skal sove nu,
vi skal hvile vores krop,
nu er månen stået op.

Ti no stell mi bette dreng,
leg dæ nie å sow,
Mue hon sedde ve di seng,
synge bysselow.
Mue hon æ få dawen træt,
trænge hått te hvill,
de æ mørk å silde næt,
sov do no bånlill.

Fåe han slidde dawen long,
Mue må å go mæj,
Hans han grædde manne gong,
næe hon goe hind væj,
vi må tien få fød å klæjr,
bønen må li ild,
vi kan itt gi dem et bejr,
liså gjan vi vild.

Men næe no, om itt så læng,
høsten æ fåbi,
så foe Fåe og Mue pæng.
Mue foe bæje ti,
så foe hwer ow bønen lett
vintestøv å sku,

Hansemand vi å ska hett
tråj a vinter lue.

Hwodden ska et go jer sien,
nær I blywe stue?
I skal sajtens ud å tien,
hvem ska vær jer gue?
A vil tænk po jer hwæ daw,
bej å te Wohæer,
han må bliw jer støttestaw,
bæjr end a kan væer.

Ti no stell mi bette dreng,
leg dæ nie å sow,
Mue hon sedde ve di seng,
synge bysselow.
Mue hon æ få dawen træt,
trænge hått te hvill,
de æ mørk å silde næt,
sov do no bånlill.

Fåe han slidde dawen long,
Mue må å go mæj,
Hans han grædde manne gong,
næe hon goe hind væj,
vi må tien få fød å klæjr,
bønen må li ild,
vi kan itt gi dem et bejr,
liså gjan vi vild.

Men næe no, om itt så læng,
høsten æ fåbi,
så foe Fåe og Mue pæng.
Mue foe bæje ti,
så foe hwer ow bønen lett
vintestøv å sku,

Hansemand vi å ska hett
tråj a vinter lue.

Hwodden ska et go jer sien,
nær I blywe stue?
I skal sajtens ud å tien,
hvem ska vær jer gue?
A vil tænk po jer hwæ daw,
bej å te Wohæer,
han må bliw jer støttestaw,
bæjr end a kan væer.

O
Tato stará ukolébavka z jihu Jutska není v Dánsku příliš známá, možná proto, že je v jutském dialektu. Text napsala Marie Thulesen (1878-1924), hudbu dándský hudebník Oluf Ring (1884-1946).
Matka v ní zpívá svému malému Honzíkovi, aby usnul. Je unavená po celodenní práci na farmě a smutná, že musí děti nechávat samotné doma. Doufá však, že bude lépe a až děti vyrostou a odejdou z domova, budou se mít dobře. Matka slibuje, že na ně bude každý den myslet a modlit se, aby měli dobrý život.